Akce " U zelenáče"
Akce začínala v pozdních ranních hodinách či spíše v ranních dopoledních hodinách. Při vyčkávání na auto s Pražskou skupinou jsem ji odhalil ještě dříve, než sem ji poznal. Poznávacím znamením bylo auto rychle ujíždějící z nádraží mimo dobu osobních vlaků. Následný telefon od Lary to jen potvrdil. Asi je to tím, že onen náš dvoupatrový cihlový dům je lehce přehlédnutelný :) S Larou přijel ještě Martin a na cestě byl ještě Petr, který jel sólo. Po jeho příjezdu byla „Pražská grupa“ kompletní. Zbýval ještě náš Jirka, který též jel autem a Tomáš jedoucí z Lípy vlakem. Harmonogram akce byl sice lehce narušen Ivanovou neúčastí, ale jak se říká.... „nikdo není nenahraditelný“ a tak se to pozměnilo a akce mohla býti zahájena. V rámci dodržování „konspiračního maskování“ se skupinka rozdělila do tří aut. Lara+Martin. Já+Jirka+Tomáš. Petr. Petr jako jediný jel co nejblíže k místu, aby nebudil pozornost a my ostatní jeli schovat auta asi tak 3km dále. Převlečeni za jarní houbaře (škoda, že k věrohodnosti přebýval ten sníh) sme se vydali pěšky k místu, kam měl zajet Petr. Procházka byla pěkná a cestou nás občerstvila i jedna studánka. Cesta i ve sněhu uběhla rychle a Petr se tak nestačil ani prospat. Rozespale koukal z okna co že se to jako děje, ale nakonec mu to došlo a vyskočil jak polochcíplá rybička. Zde již končilo konspirační makování a na ferovku se oblékla podzemnická výstroj, výbava šla do báglů a holiny na nohy. Někteří z nás (přesněji jeden) svítili do dále jak kanárci ve žlutém overalu....majíce navíc přes půl zad hornický znak (viď Jirko :) ) Ale jelikož jsme byli již na samotě u lesa, tak to bylo naprosto jedno. I houbaři musí býti viditelní, pro případ pátrací akce. Nevýhodou akcí po zimě je zvýšená lenivost způsobená nepříznivým počasím a tím vyplívající snížená fyzička. Jen Jirka, trávící několik dní v týdnu na chodícím pásu, nám narušoval funící atmosféru a hulákaje půl kilometru před náma, zda už má odbočit z cesty, snižoval morálku zbávající části skupiny. Když se dorazilo na místo No.01 doplnila se energie a začlo se s vystrojováním vlezu. Délkově velice předimenzované lano zmizelo z větší části v podzemí a začlo se losovat. První lezl Jirka a vlastně byl málem poslední po té, co skoro zapálil karbidkou lano. Nakonec si jen připálil rukavici a než kdokoliv procitl z vidiny jeho hašení tak zmizel z povrchu zemského. Následoval Martin a Petr. Tomáš testující můj Stop PETZL, Lara osvěžujíce si slaňování a nakonec i já. Průzkum probíhal stylem „každý sám za sebe“ jen já s Tomášem a Larou sme tvořili ustálenou grupu. Přesněji grupu mineralogickou spolutvořenou s kladívkem a majzlíkem. Lara, která by si nejraději odnesla celej důl domu byla unešená a kameny se jen hromadily. Když došlo na šutr o velikosti pecne chleba, tak došla k poznání, že vše se opravdu tahat nedá a musí se rozhodnout (Sofiina volba). Tomáš si načutal taky pár šutrů a já se nedal též zahanbit. Škoda jen, že naše nedšení nezdílel zbytek výpravy, hanlivě nás nazívajíce „blázniví šutráci“. Po výhružkách z jejich strany sme se podvolili a jali se tedy vystoupit na den. Nejdříve já (musel sem půjčit cajky Tomášovi) pak ostatní. Tomáš měl sice trochu problém a připadal si asi jako při komplikovaném porodu (díra byla tak akorát), ale dal svůj prvovýstup na lepší dvojku. Tudíž chvalitebně. Lara to též zvládla a Jirka.... tam není třeba ani mluvit. Odtud se pokračovalo k místu No.02. Nalezeno bylo rychle, ale po odkrytí se rozhodlo o jeho přeskočení a pokračování k místu No.03. Na místě No.03 se chvilku vyčkávalo a obhlížel se terén pro případ nezvaných zraků. Martin s Petrem zatím vystrojili lezačku dolů. Samosebou opět konspirativně a tak, aby nebylo z povrchu nic vidět.... škoda jen, že při prvostoupání nahoru sem se pak kvůli tomu škrábal přes okraj přes 5 minut. Jedno po druhém mizela naše těla v útrobách země a povrch tak zůstal po chvíli osamocen. Dole v dole sme sundali cajky, jelikož by nám v prolézání překážely a hromadně sme se vydali na prohlídku. Následoval nadlez a v zápětí slez do hlavní chodby. Chodba má na svém konci zídku nadržující vodu, která byla pravděpodobně určena pro potřebu dolu. Na levo i na pravo pak následují „trenažery porodu“. Někdo se „rodil“ hlavičkou napřed, někdo nožičkama.... Ale sranda to byla náramná. Kort když už to měl člověk za sebou a již se jen koukal. Po prohlídce levého křídla následovalo křídlo pravé. Zde je i velká dobývka a tak „mineralogická“ část výpravy (já, Lara a Tomáš) jala se šutry hledati. Dobývku sme prolezli horem dolem a hurá zpět k prvnímu nadlezu. Zde se odbočilo do starší části dolu, která je krom dobývek zajímavá i tím, že chodba je díky naplavenému bahnu dosti nízká a tak se musí jít ve shrbené poloze. Nepříjemné překvapení spočívalo v zatopené zadní části (nikdy sem ji takhle zavodněnou neviděl), kde nám holínky bohužel nemohly poskytnout řádnou ochranu a tak zde prohlídka skončila a čekala nás již jen cesta zpátky. O martiriu, kdy sem lezl jako první a kvůli „krytí“ lana sem se dlouho nemohl přehoupnout přes okraj se raději zmiňovat nebudu..... Akce byla ohodnocena kladně a Tomáš (lezací zelenáč) se nenechal zahanbit a ukázal, že se s lanem dokáže popasovat. Jako bonbonek na závěr.... aby Jirka ukázal, jak sme vlastně zlenivělé trosky, tak si dal cestu zpět k autům „běhmo“ a byl tam stejně rychle jako my v sardinkově namáčklém autě :) A proto uděluji Jirkovi titul „tvrďák měsíce dubna“. Gratuluji! :)
